V roce 2006 to byla byznysová událost celostátního významu: podnikatelé Petr Sýkora a Jan Černý prodali firmu Papirius, kterou vypiplali až k největšímu distributoru kancelářských potřeb ve střední Evropě, globálnímu gigantu Office Depot. O pár let později se snový úspěch opakoval, ovšem překvapivě v zcela jiné oblasti. Založili Dobrého anděla, dnes jednu z nejúspěšnějších nadací v Česku. „Češi dávají rok od roku víc, a pomáhají víc i jiným způsobem, třeba dobrovolnictvím,“ pochvaluje si Petr Sýkora, spoluzakladatel a předseda Správní rady Dobrého anděla.
Vzpomenete si na moment, kdy jste pochopil, že vaše období vrcholového manažera končí?
Určitě to nebylo v okamžiku, kdy jsme Papirius prodali, protože jsem v něm a později v Office Depot ještě pracoval. A asi to nebylo ani poté, co jsem z firmy odešel definitivně, protože jsme s Honzou Černým měli představu, že začneme znovu podnikat a něco budovat, stavět.
Myšlenka, že podnikání stačilo, přišla o dost později. Asi až v době, kdy se rozbíhal Dobrý anděl. Tehdy jsem dospěl k názoru, že by stálo za to v životě zkusit taky jiné věci.
Začínal jste tak, že jste papír rozvážel zákazníkům po Praze metrem v batohu, nakonec jste řídili 700 lidí. Firmu jste prodali americkému gigantu Office Depot. I díky tomu se dá směle tvrdit, že to byl americký sen. Byl to taky váš sen?
Ano, byl to sen, a to hned v několika aspektech. Jednak byl klukovský sen takovou firmu vybudovat. Potom, byli jsme opravdu mladí. A to jak ve chvíli, když jsme začínali – bylo nám 18, byl to poslední rok na střední či první rok vysoké – tak i v okamžiku, kdy jsme firmu v roce 2006 prodávali. Takže teď zpětně se celé to období zdá trošku jako sen.
A v neposlední řadě i ten konec byl takový podnikatelský sen, prodat firmu někomu šikovnému. Tehdy byla Office Depot největší firma v oboru na světě, obchodovaná na burze, 15 miliard dolarů obratu.
Je pravda, že jste nedávno uspořádali setkání bývalých pracovníků?
Jak to víte? My to nepořádáme, to si kolegové domluvili mezi sebou. Nicméně jsme oba s Honzou opravdu rádi přišli. Je to vcelku veselé, protože jsme asi jedna z mála neexistujících firem, která pořádá firemní večírky.
Přesto myslím, že to o něčem svědčí, protože lidi na to setkání přišli rádi, přišlo jich tam hodně. Když jsem je znovu viděl po letech, uvědomil jsem si, že nebyla úplná náhoda, že se to tenkrát podařilo. Protože vesměs všichni, které jsem tam potkal, jsou šikovní i úspěšní.
Pamatujete si, komu jste dodal první zásilku?
To si pamatuju moc dobře. Bylo to na obecní úřad na Prahu 2 na náměstí Míru. Vzpomínám si, jak jsem to tam vezl metrem, i na paní, které jsem ho předal. Koupil jsem jí navrch kytičku sněženek. Měla radost. Dodali jsme papír do jehličkové tiskárny, takzvaný tabelační papír, ten se asi dneska už nepoužívá.
A pamatuju si dobře i na ten pěkný pocit, když člověk slouží druhému, v tomhle případě mu donesl papír, v jiném případě ho může třeba ostříhat nebo mu uvařit kafe. To je pocit, který když člověk párkrát ochutná, dostaví se spokojenost.
Jak jste se stal Dobrým andělem? Tíhnul jste k tomu, že byste se svým majetkem a talentem měl také vykonat něco dobrého, nebo to bylo dílem náhody? Jak se vůbec rodí Dobrý anděl?
Dobrá otázka. Nedokážu jednoduše říci, jestli to byla náhoda nebo ne. Nicméně k Dobrému andělu jsme se dostali tak, že ho sem přijel představit Andrej Kiska. Bylo to asi tak dva roky předtím, než jsme ho založili, to znamená nejspíš v roce 2009. Na prvním setkání s Andrejem jsem nemohl být, ale šla tam moje žena Jindra. Hned ji to zaujalo, takže jsme si o tom ještě ten večer povídali a postupně o tom více a více přemýšleli.
Díky podnikatelskému tréninku jsme si s Honzou dali několik otázek. Především, zda je ten projekt dobře vymyšlený, zda by mohl fungovat. Ale to jsme si mohli okamžitě odškrtnout, tušili jsme, že to tak je.
A pak ještě zbývaly dvě důležité otázky. Za prvé, jestli to je opravdu v České republice potřeba. Aby náhodou člověk neudělal něco, co už funguje. To bylo potřeba ověřit. A jak jsme byli zvyklí z podnikání si na věci sáhnout, zjistili jsme si kontakty na prvních pár rodin, začali jsme posílat peníze a povídali si s příjemci. Tyto zkušenosti nám tu potřebu potvrdily.
Poslední otázka byla, jestli to opravdu chceme dělat, věnovat tomu čas a energii. Například proto, že tato oblast je psychicky náročná. Přece jenom člověk je každý den v kontaktu s onemocněním, s bolestí, s umíráním. I když by nemusel a mohl by dělat jiné věci. Nad tím jsme přemýšleli a po důkladné a zralé úvaze, to zdůrazňuji, jsme si s mou ženou Jindrou a Honzou Černým řekli, že do toho jdeme.
Čím je koncept Dobrého anděla jiný než ostatní charity? Je to tím, že z příspěvků neplatíte provoz, že veškeré příspěvky dárců jdou rodinám?
Lidi se často ptají, v čem je tajemství úspěchu tohoto člověka nebo téhle firmy. Kdyby to bylo tak jednoduché a stačilo by vyhmátnout jednu věc, udělá ji každý.
Pokud přijmeme předpoklad, že Dobrý anděl se v České republice povedl, myslím si, že těch věcí stojí za to zmínit několik.
Jednak zmíněný princip, kdy Dobří andělé vědí, že ať pošlou jakoukoli částku, doputuje k rodinám celá. Do posledního haléře.
Ale to by samo o sobě nestačilo. Myslím, že základem je myšlenka, která dává lidem příležitost jednoduše a průhledně pomáhat rodinám, kde je někdo opravdu hodně nemocný. To je něco, do čeho se řada z nás dokáže vžít, dokáže si to představit. Je to kruté, nadlouho. A je to drahé. Je to zkrátka patálie. Tak řada z nás ráda pomůže.
Dále je to určitě fakt, že jsme vybrali opravdu šikovné lidi, kteří se tomu věnují. Moc a moc přispělo také to, že jsme k Dobrému andělu přišli jako podnikatelé, kteří znali řadu dalších, mohli jsme oslovit lidi a firmy, kteří nám s tím pomohli. Bylo jich dost, takže jsme Dobrého anděla ani zdaleka netvořili sami.
A pak jsou to některé zkušenosti, které jsme si přinesli z podnikání. My Dobrého anděla držíme v té základní, relativně jednoduché formě, i když by se s ním dala dělat spousta dalších věcí. Ale raději neustále pracujeme na zdánlivých detailech, které jsou uvnitř. Projekt tak zůstává srozumitelný: lidi pomáhají lidem, pomáhají především finančně, obvykle pravidelně – a to je vlastně všecko. My se snažíme, aby všechny detaily byly opravdu perfektně dotažené.
Nepřipomíná vám to Papirius? Začátek od píky, následně raketový růst.
Když se podíváte na některé statistiky a grafy, může to vypadat trochu podobně, přesto rozvoj obou projektů probíhal velice odlišně.
Papirius se vyvíjel mnohem divočeji. Byla to jednak jiná doba, byla to 90. léta. My jsme byli jiní, bylo nám okolo 20, a myslím si, že tu firmu jsme budovali překotně, energicky, někdy trochu divoce. Tu a tam jsme udělali opravdu mizerné rozhodnutí a všichni ti lidé, s nimiž jsme se nedávno viděli, to pak často museli spolu s námi napravovat. Některé chyby, které jsme udělali, znamenaly tisíce hodin práce, kterou jsme všichni dohromady museli odvést.
Dobrý anděl se naproti tomu vyvíjí mnohem klidněji a hladčeji.
Jací jsou Češi dárci? Jen u vás se každý měsíc vybere a rozdělí přes 30 milionů korun.
Řekl bych, že se pomáhat učíme. A že každý rok nám to jde lépe a lépe. Někdy nám v tomto směru dávají příležitost všelijaké nešťastné události a katastrofy, které vedou k tomu, že se identifikujeme s problémem někoho jiného, a vlastně se učíme nejenom dávat, ale pomáhat si navzájem.
Společnost se pomalu, ale jistě kultivuje. Dám vám příklad. Vzpomeňte si, jak jsme v 90. letech parkovali, na přechodech, na trávě, na invalidech, v podstatě jsme se chovali v tomto směru jako barbaři. A vezměte si, jak lidé parkují dnes. Ten pokrok je znatelný.
Myslím si, že podobně je to i v jiných oblastech, a tím, že jsou to relativně jemné změny, změny v naší kultivovanosti, v našem chování, tak probíhají pozvolna, ne úplně viditelně. Jsou však dlouhodobé. Statistiky říkají jasně, že Češi dávají rok od roku víc, a pomáhají víc i jiným způsobem, třeba všelijakým dobrovolnictvím a podobně.
Jak získáváte dárce?
Tím, že se Dobrý anděl snaží de facto oslovit každého dospělého Čecha nebo Češku, komunikujeme často přes masová média. Tady jsme měli velké štěstí, protože jsme se dostali jak na venkovní plochy, tak především do všech televizí. Nejvíc nám pomohla v tomto směru TV Nova, která s námi spolupracuje již 10 let. Za tu dobu se tam změnili majitelé i řada lidí, ale spolupráce zůstává pořád úžasná a lidé z Novy vzali náš projekt za svůj. Nedávno jsem třeba byl ve Snídani s Novou a zjistil, že moderátorka i moderátor, které jsem viděl poprvé, jsou Dobrými anděli už 9 let!
Vliv každé takové kampaně je ve statistikách obrovsky znát. Takže bez Novy by Dobrý anděl byl asi pořád výborný, ale byl by výrazně menší.
Projevují se na dárcovství takové události jako covid nebo současné ekonomické potíže či válka?
Covid se projevil spíše na straně nemocných. Řada lidí odložila prohlídky, které se nezdály být nutné, což v případě třeba onkologických nebo jiných vážných onemocnění je problém, protože včasné odhalení může kolikrát zachránit život.
Pokud se ale ptáte na počty dárců či objem pomoci, na Dobrém andělovi se covid neprojevil. Co se projevilo více, je nejistota spojená s inflací a především ruskou agresí na Ukrajině, kdy Češi logicky a správně pomohli taky jinde, kde je to naléhavé. A hodně! To už jsme viděli i v případě tornáda.
Ale jinak my Dobré anděly nevedeme ani nepovzbuzujeme k tomu, aby posílali větší částky. Spíš naopak. Ne snad, že bychom je brzdili, ale snažíme se lidem naznačit, aby pomáhali „s lehkostí“. Když přijde od potencionálního dárce otázka, jakou částkou má vlastně pomáhat, říkáme něco v tom smyslu: kolik chcete, hlavně tak, aby vám to vůbec v rodinném rozpočtu nechybělo. Ta síla je totiž v tom, že Dobrých andělů je hodně a že každý pošle trochu. A pravidelně. Tak, aby ho to vůbec nezatěžovalo, ale dohromady to udělá tu velkou pomoc.
Nezdá se vám někdy, že charity suplují to, co by měl dělat stát?
Vůbec ne. Myslím, že od státu bychom toho vlastně neměli moc očekávat. Stát nám může dát jenom to, co mu dáme my sami, respektive to, co si s naším explicitním nebo tichým souhlasem vezme. Anebo to, co mu dáme, pokud pracujeme ve službách státu. Takže stát jsme ve finále my všichni.
Moje optika je vlastně úplně jiná. Každý by měl udělat to, co může, ať už je to doma, v práci, mezi kamarády, jako úředník, nebo jako pracovník nadace, to je vlastně ve finále jedno. Kouzlo je v souhře celku. Jako když koncertuje hudební orchestr. Často jsou tam dominantní třeba smyčcové nástroje nebo klavír, zatímco buben nebo harfa se ozve jen tu tam. Ale dohromady to vytváří harmonický celek.
Mimochodem, stát to má těžké. Dobrý anděl je maličký, je nás tady 14, plus my dva s Honzou. Můžeme se rozhodovat rychle, máme minimální administrativní náklady, nemusíme se vlastně nikomu oficiálně zodpovídat, kromě svého svědomí a Dobrých andělů. Zato stát, když poskytuje příspěvky na péči ve všech krajích prostřednictvím úředníků, kteří mají spoustu jiné agendy, to má opravdu obtížné. To, co stát dělat nutně nemusí, protože to zvládnou podnikatelé nebo nadace nebo nějaký spolek, se často může dělat mnohem efektivněji.
Řídíte nadaci, jako jste byl zvyklý z firmy? Táhne vás to k tomu, zapojit se do všech procesů?
Ne. Je to určitě dané věkem a zkušeností. Ani bych to už tak dobře neuměl. A je taky rozdíl v tom, že tady máme několik opravdu výjimečných lidí, z nichž některé, mimochodem, znám přes 20 let z Papiriusu. Oni, nebo spíše ony, jsou schopné Dobrého anděla perfektně vést, takže my s Honzou máme čas přemýšlet nad celkem a neřešit maličkosti.
Když jsme si domlouvali schůzku, říkal jste, že máte skoro prázdný diář. Opravdu máte takový klid? Představoval jste si to takhle, když jste v Papiriusu končil?
No, když jsme končili v Papiriusu, měli jsme spoustu jiných představ. Základní byla, že založíme firmu, která bude ještě lepší než Papirius. Což se nestalo. Ty představy se prostě lišily od reality, což se stává.
Myslím také, že člověk by měl přizpůsobit způsob, kterým pracuje, tomu, v jaké fázi se firma nachází. Když jsme budovali Papirius, celé měsíce jsem od rána do večera seděl se Zlatými stránkami u telefonu a volal jedné firmě za druhou, jestli nepotřebuje kancelářské potřeby. Pak jsem za nimi chodil, rozvážel nebo dělal, co bylo potřeba.
Teď mám diář do jisté míry prázdný, to je pravda. Jenže plný diář má máloco do činění s tím, jestli člověk pracuje nebo nepracuje. A ještě méně s tím, zdali pracuje efektivně. Protože když člověk lítá od čerta k ďáblu, nemá čas moc přemýšlet. Dělá chyby, zmatky a zbytečnosti.
Dojímají vás ještě po těch letech příběhy dárců či příjemců?
Snažím se nenechat se úplně dojmout, protože pak člověk ztrácí odstup. Ale jasně, každou chvilku. Zejména, když vidím opravdu velkou statečnost, laskavost nebo skromnost. Ať už jsou to Dobří andělé nebo rodiny, kterým pomáhají.
- Dobrý anděl
Jeden z nejúspěšnějších charitativních projektů v ČR, který za 10 let své existence pomohl již více než 10 000 rodinám s dětmi, v nichž se dítě či rodič potýká s vážným onemocněním. Dárci, tedy Dobří andělé, jichž je aktuálně okolo 140 000, jim pomáhají pravidelnými finančními příspěvky. Veškeré dary (v současné době přes 30 milionů korun měsíčně) jsou posílány potřebným, provozní náklady jsou hrazeny ze soukromých financí zakladatelů a dalších filantropů. Princip Dobrého anděla vznikl na Slovensku, kde byl jedním ze zakladatelů exprezident Andrej Kiska.