Od zámku k vánočním ozdobám

Ze zchátralého zámeckého areálu v Loučeni udělala  Kateřina Šrámková jednu z nejnavštěvovanějších památek ve Středočeském kraji. Teď se pustila do další záchrany – na Vysočině se snaží vdechnout nový život zdejší výrobě tradičních vánočních ozdob z foukaného skla. „Když jsem se dozvěděla, že jedni z nejšikovnějších foukačů a malířů skla u nás skončili na pracovním úřadě, rozhodla jsem se jednat,“ říká dnes manažerka, která chce vychovat i novou generaci sklářů.

• Vybudovala jste jednu z nejnavštěvovanějších památek v České republice. Kde jste vzala sílu začít nanovo a pustit se do záchrany sklárny Koulier?

Toto není začátek, je to pokračování stejného příběhu. Zámek Loučeň během posledních čtyř let úspěšně představil Příběh vánočního stromečku. Byla jsem naplno ponořena do jeho příprav, zabývala jsem se historií Vánoc v Evropě a ve světě, historií vánočních ozdob či zdobením vánočních stromků. Postupně jsem pronikala do problematiky, jak český trh ozdob vypadá, kdo co vyrábí a podobně. S jednotlivými výrobci jsem osobně jednala. Když jsem se dozvěděla o uzavření provozovny v Horním Bradle, okamžitě jsem se rozhodla, že se pokusím toto řemeslo zachránit, abychom na Loučeni v tradici Příběhu vánočního stromečku mohli pokračovat.
V podstatě jsme převzali to, co pro nás do té doby dělal jeden z našich osvědčených dodavatelů. Jejich práci jsme důvěrně znali. Jednalo o jedny z nejzkušenějších malířek a foukačů skla u nás. Nedalo se to tedy nechat to celé padnout.

• Ještě před 15 lety Loučeň téměř nikdo neznal, natož aby tam plánoval rodinnou dovolenou nebo svatbu. V čem tkví kouzlo Loučeně?

Areál zámku Loučeň je bezesporu místem, které má neopakovatelný genius loci. Do tohoto krásného areálu, vybudovaného rodinou Thurn-Taxisů, jsme zasadili obchodní model postavený na interiérové expozici, ubytovací kapacitě a parku s labyrinty. Jsem přesvědčena, že tyto tři pilíře se navzájem významně podporují. My jsme během 15 let neúnavně pracovali na tom, abychom vylepšovali služby, měli originální marketing a drobnými inovacemi rozvíjeli i samotný areál. 15 let práce přineslo své ovoce. Jednalo se ale o každodenní mravenčí práci.
Velký podíl na tom mají rovněž zaměstnanci, se kterými pracuji. Povedlo se nám vytvořit stálý kolektiv, jehož členové vnímají, že zákazník-návštěvník je nejdůležitější.
Rovněž se nám povedlo vzbudit důvěru u našich partnerů, kteří v nás uvěřili a významně nás podporovali a podporují. Důležité je samozřejmě i to, že já osobně se tohoto procesu účastním, na Loučeň chodím do práce. Můžete mě tam potkat i jako průvodce nebo v roli Bílé paní.

Zámek Loučeň
z počátku 18. století, postupně vlastněný rody Valdštejnů, Furstenberků a Thurn-Taxisů, je provozovaný společností Loučeň a.s.. Lákadlem pro návštěvníky je kromě prohlídek rozlehlý romantický anglický park s 11 labyrinty a bludišti, postavených dle návrhu britského architekta Adriana Fishera.

• Co vše jste se musela při záchraně zámku naučit? Předpokládám, že nešlo jen o stavební práce a nábor zaměstnanců.

Když jsem začala provozovat zámecký areál, o turistickém ruchu, gastronomii a ubytovávání jsem nevěděla vůbec nic. Původní profesí jsem totiž daňová poradkyně a řídila jsem velkou poradenskou firmu v Praze. Mojí berličkou na zámku byly excelovské tabulky, kterými jsem celý areál řídila. A abych před svými zaměstnanci nepůsobila, že jejich oboru nerozumím, musela jsem se vše za pochodu naučit, a to včetně toho, že jsem získala výuční list v oboru kuchařka. Nechtěla jsem totiž, aby mi zámecký kuchař vyprávěl, co vše nejde a co není možné.

• Koulier budujete nejen jako výrobnu foukaných ozdob, ale i jako místo, kam může člověk přijet, vyzkoušet si řemeslo, ubytovat se a objevovat kouzla Vysočiny. Čerpáte ze svých zkušeností s destinační turistikou Loučeně?

Naprosto jednoznačně ano. Právě cestovní ruch, prohlídky a ubytování jsou dnes u výroby skleněných ozdob pro mě berličkou, která mi pomáhá nový byznys postavit na nohy. Oflenda je malá obec u Hlinska, kterou doposud znalo pouze několik málo místních lidí. Uvědomuji si ovšem, že cestovní ruch má i své hranice, a to, co budujeme, nesmí být na úkor místních, kteří zde žijí.

Koulier
Nová značka vánočních ozdob se vyrábí na Oflendě na Vysočině. Majitelé-manželé Šrámkovi tak navazují na dlouholetou tradici výroby malovaných foukaných skleněných vánočních ozdob v České republice.

• Říkala jste, že rozhodnutí o záchraně výroby foukaných ozdob bylo velmi spontánní.

Ano, ještě před rokem jsme vůbec nevěděli, že nás něco takového potká. První impulz přišel na konci loňského května, kdy jsem se dozvěděla, že výroba vánočních ozdob v Horním Bradle na Chrudimsku byla z ekonomických a jiných důvodů uzavřena. Byla to provozovna, kam jsme si jezdili kupovat vánoční ozdoby, a hlavně ze které jsem měla už několik let vánoční ozdoby pro zámek Loučeň. Když jsem se dozvěděla, že zdejší pracovníci, jedni z nejšikovnějších v zemi, se ocitli v evidenci úřadu práce, a že pro ně není uplatnění, nebylo mi to lhostejné. S manželem jsme se pak domluvili, že bychom to uchopili podnikatelsky.
Nejdříve jsem měla vizi, že bychom převzali provozovnu v Horním Bradle. Ale tam to prostě možné nebylo. Areál byl z hlediska energetické náročnosti a dalších věcí v neprovozovatelném stavu, vyžadovalo by to obrovské investice. Manžel měl na Oflendě nevyužitou provozovnu, kde od roku 1991 vyráběl nábytek, ale výrobu postupně přesunul jinam. Objekt nechtěl prodat, protože zde je jeho rodina zaznamenána v místních matrikách už někdy od 17. století. Řekli jsme si, že když se výroba v Horním Bradle nedá zachránit, mohli bychom ji zkusit obnovit zde.
Nakonec to dopadlo dobře a od 1. září 2021 jsme zahájili výrobu. Z původních 35 zaměstnanců provozu v Horním Bradle jich tu máme 15.

• Z Oflendy na Loučeň to autem trvá hodinu a třičtvrtě. Kolik času trávíte v autě a jak se vám podařilo skloubit práci na zámku s výrobou v Koulier?

Z Vysočiny na Loučeň dojíždím už 15 let, protože můj manžel pochází z Hlinska. Naučila jsem se čas na cestách trávit efektivně, využít k vyřizování nejrůznější agendy po telefonu, případně poslouchám podcasty. Nebo vypnu úplně všechno a soustředím se na řízení. Zjistila jsem, že je to svým způsobem meditace.
Čas, který jsem si nově vyčlenila na Koulier, nesmí být ale na úkor rodiny, což určitě na počátku bylo. Nyní se snažím najít rovnováhu – jsem také manželkou, matkou a babičkou. Čekáme narození druhé vnučky a já se moc těším, že budu pomáhat dceři s hlídáním.

• Inspiraci hledáte na památkách po celé Evropě. Kterou jste použila na Loučeni a už jste si našla i vzor pro Koulier?

Když jsme na Loučeni začínali, dlouho jsem žádný vzor nemohla najít. Až po dlouhé době, kdy už Loučeň byla významnou turistickou destinací, jsem objevila zámek Waddesdon Manor ve Velké Británii a byla jsem doslova u vytržení, že oni to dělají stejně jako my. Doslova jsem si připadala jako Alenka v říši divů. Jako kdybychom paralelně dělali oba to samé. Oni mají jen oproti nám velký náskok, takto pracují již od 60. let 20. století a jedná se o jedno z nejúspěšnějších míst v Anglii.

• Váš manžel patří rovněž mezi úspěšné podnikatele, radíte se spolu?

Koulier je pro nás první projekt, ve kterém jsme zaangažováni společně. Ještě do minulého roku jsme striktně oddělovali naše podnikání. A v podstatě jsme ani netušili, jaký má ten druhý obraty nebo kolik má zaměstnanců. Toto je po patnácti letech první projekt, do kterého jsme se společně pustili, protože se už asi trochu známe. Je to pro nás oba jistá zkouška, která musí dobře dopadnout.

• Daří se vám delegovat úkoly, nebo máte tendenci řídit si všechno sama?

Jsem typický mikromanažer, musím vědět o všem, co se kde šustne, a musím rozumět práci všech, které řídím. Určitě se to tak dá dělat ve firmě, která má pár desítek zaměstnanců, ale ve větším podniku je delegace nezbytná. Zámek Loučeň má téměř 40 zaměstnanců a Koulier 18. Při těchto počtech mi tento způsob vedení vyhovuje a je úspěšný.

• Kdy se pustíte do dalšího podnikání a co by vás lákalo?

Oba dva úkoly, jak zámek Loučeň, tak Koulier, jsou tak náročné, že už mi na nic jiného nezbude čas. Preferuji rozvíjet tyto stávající projekty, aby se zkvalitňovaly a inovovaly. Čeká nás totiž i velký úkol vychovat si novou generaci sklářů-foukačů a malířů skla. A protože učební obory tohoto typu jsou spíše v úpadku, čeká nás i na tomto poli řada nových věcí, jako jednání s ministerstvem školství, lokálními školami a podobně. Protože jedině tak tento klenot české rukodělné práce zachováme.