Sklo umí vyprávět příběhy

|

Rok 2023 označuje Leon Jakimič, zakladatel a majitel sklářské a designérské společnosti Lasvit, jako nejlepší v dosavadní historii firmy. Povídala jsem si s ním v úžasném showroomu Lasvitu v pražských Holešovicích nejen o jeho dalších vizích, plánech a úspěšných realizacích, které firma vytváří pro značky jako Tiffany, Rolex či Cartier, ale také o spolupráci s těmi nejlepšími českými i zahraničními designéry. S obdivem a pokorou hovořil o práci sklářů nebo svých předků, kteří jsou spojeni s rodinami Swarovski nebo Riedel, ikonami sklářství a šperkařství. Leon Jakimič tvrdí, že sklo umí vyprávět příběhy a vyzařuje lásku, kterou do něj skláři a designéři vkládají.

Text: Jana Chuchvalcová

Foto: Archiv Lasvitu

Letos uplyne již osmnáct let od založení Lasvitu a za tu dobu se podařilo Leonu Jakimičovi ze značky vybudovat světovou jedničku ve vytváření uměleckých světelných instalací, které dnes najdete v těch nejinspirativnějších prostorách po celém světě. Vedle osobitého stylu a vytříbeného vkusu vyniká Leon i jeho značka nekonečným optimismem a touhou propojit design s uměním za využití tradičních i moderních metod a technologií.

I přes dosavadní úspěchy Leon Jakimič věří v další růst, zejména v segmentu uměleckých skleněných fasád a designových kolekcí svítidel a bytových doplňků nebo uměleckých šperků. Do budoucna zvažuje třeba i vlastní značkové obchody v těch největších světových metropolích.

Jsme ještě na začátku roku 2024 – jaký byl pro vás a Lasvit rok uplynulý?

Byl to náš zatím náš nejúspěšnější rok, a to jak oblasti financí, tak co se týká prestiže a zajímavých, inspirativních projektů. Dosáhli jsme největšího obratu i zisku.

Kterého loňského projektu si nejvíce ceníte – a který byl nejnáročnější?

Jednoznačně Tiffany New York 5th Avenue. Tento prostor, který asi každý zná z filmu Snídaně u Tiffanyho s Audrey Hepburnovou v hlavní roli, prošel tříletou rekonstrukcí poté, co značku koupil Bernard Arnault, majitel koncernu LVMH a nejbohatší člověk světa. Není to jen obchod, ale zároveň i muzeum, kde jsme v přízemí dělali sedmnáctimetrovou křišťálovou stropní instalaci s názvem Diamond Skylight. Jde o kombinaci lehaného a taveného skla. Jsem na to opravdu hrdý.

Má to i osobní přesah, protože Audrey Hepburnová je nejoblíbenější herečka mé ženy, která je jí i trochu podobná. Navíc s Tiffany New York to nekončí, ale začíná. Děláme pro ně vnější skleněné fasády po celém světě, třeba v Melbourne, v Šanghaji, Paříži, San Francisku…

Právě fasády patří pod naši divizi Sklo do architektury. Od obyčejného plochého skla se liší hlavně tím, že jsou poměrně složitě a ručně zpracované. Pláty skla se taví v peci, ohýbají se, nalepují se na něj různé křišťálové prismy. Zároveň jsou ale tvrzené a v některých případech i laminované, takže bezpečné, ale umělecky zpracované. V tomto segmentu čekám do budoucna velký růst.

Do pece na lehané sklo a zmíněné technologie jste investovali v době covidu a energetické krize. Proč jste to udělali právě tehdy, kdy všichni šetřili?

Hodně věcí děláme proto, že věříme v jejich potenciál. Přidala se k tomu ekonomická kalkulace, že to může fungovat, navíc byly tenkrát pece ve slevě. Byť jsme také neměli peněz nazbyt, rozhodli jsme se riskovat a koupili tři pece. Jedna z nich je největší v Evropě a umožňuje dělat skleněné panely o velikosti šestkrát tři metry.

Panely vznikají spékáním a různým tvarováním plochých skel a skleněným pásků. Každé sklo či barva má ale jinou teplotu tavení. Vyžaduje to velké know-how, jde o unikátní znalosti a dovednost pouze dvou až tří lidí z té sklárny. Mají obrovské zkušenosti a přesně vědí, jak dlouho se může daný materiál spékat a zpracovávat.

Kolik sklářů dnes pro Lasvit pracuje?

Ve sklárně Ajeto v Lindavě jich je společně s brusiči a technology kolem šedesáti a ve druhé sklárně právě na lehané sklo v Novém Boru zhruba deset. Ale právě ti mají znalosti a zkušenosti, o kterých jsem mluvil.

Daří se vám lákat k tak náročnému řemeslu i mladé lidi?

Na rozdíl od Itálie, kde na Muranu pracují už jen starší lidé, se nám to daří i díky tomu, že stát podporuje školství v tomto oboru. Ať už jde o uměleckou školu v Kamenickém Šenově, nebo sklářské školy v Novém Boru a Železném Brodě, což jsou bašty českého sklářství. Samozřejmě se pak absolventi musí v praxi doučit, ale základní znalosti ze školy mají.

V tomto ohledu jsme výjimečná země, protože není zase tak velký problém sehnat mladé lidi do těchto fyzicky náročných profesí. V poslední době k nám navíc chodí i lidé s přesahem, mladí talentovaní designéři či technologové, což je skvělé, protože nosí nové myšlenky. Bez mladých lidí nejsou nové nápady. To nás odlišuje od zbytku světa v našem Crystal Valley, což je značka, kterou koupil Liberecký kraj.

Do role prezidenta Lasvitu nastoupil od 1. ledna 2024 Miroslav Lukeš, s nímž chcete naplnit vizi stát se první českou globálně milovanou značkou v segmentu nového luxusu. Proč právě on, který téměř celou svoji kariéru strávil ve světě financí?

Potřebovali jsme někoho, kdo nám pomůže s čísly a má podobný pohled na firemní hodnoty jako my, což Mirek splňuje. Je skromný, pokorný, má v sobě vášeň a energii. A díky svému působení v McKinsey, Mastercardu nebo J&T Bance disponuje skvělým byznysovým know-how ve financích i marketingu. Jediné, co „neumí“ je výroba, ale na to máme své odborníky.

Na něm teď bude project management, obchod a profesionalizace všech úseků firmy, která je velmi pestrá. Máme výrobu skla, kovovýrobu, designérské oddělení, hodně lidí v obchodu a marketingu, to vše po celém světě. Naše kanceláře najdete od Hongkongu až po Los Angeles.

Ukázalo se, že Mirek má rád výzvy a má i ambice, takže jsem zatím ze spolupráce nadšený. Když se mne na interview zeptal, co bych považoval za ukazatel úspěchu za pět let, řekl jsem, že by nebylo špatné, kdyby firma čtyřnásobně vzrostla. Na to on, že to je dobré, protože čekal cíl v podobě pětinásobného růstu…

Spolupracujete s těmi nejlepšími designéry a architekty – jak je vybíráte?

Co se týká designérů, máme interní a externí. Ti interní jsou obvykle absolventy pražské UMPRUM. Jsou to především umělecký ředitel Maxim Velčovský a manažerka designového týmu Mária Čulenová-Hostinová. Oni dva společně s šéfkou HR týmu Jarkou Vávrovou vyhledávají ty nejlepší tvůrce. Kromě těch produktových máme i 3D grafické designéry, z nichž se někteří díky talentu stanou produktovými.

Externí designéři jsou také zajímavá kapitola – jejich výběr je opět na Maximovi a generálním řediteli naší třetí divize Collections, kam patří naše svítidla, nápojové soupravy, vázy a podobně. Jde o sériové výrobky, přesto unikátní, ručně vyráběné.

Tuto divizi vede mladý Ital Gianandrea Parentela – s ním Maxim koordinuje výběr designérů právě pro kolekce. Jde téměř z 95 procent o externí a většinou zahraniční tvůrce, většinou jsou to ikony jako Kengo Kuma, Nendo, Arik Levy, Zaha Hadid, Claesson Koivisto Rune… Od tohoto skandinávského studia vezeme letos do Milána krásné svítidlo. A pak to jsou ti nejlepší čeští umělci, máme třeba krásnou nádobu na chlazení šampaňského od Jana Kaplického, svítidlo od René Roubíčka, vázu od Františka Víznera.

Máme tedy jak mladé české talenty, tak české ikony typu Stanislav Libenský nebo Jaroslava Brychtová. Třetí skupinou jsou ti nejlepší zahraniční designéři.

Podílíte se na projektech, nebo necháváte vše na týmech designérů a sklářů?

Pouze v případně nějakých neshod při vzniku kolekcí dávám svoje doporučení. Jinak designérům do jejich práce nemluvím, protože jsem sám design nestudoval. Věnuji se hlavně strategii, obchodu a marketingu. Asi mám nějaký estetický cit díky svým předkům, což byli většinou řemeslníci a umělci, ale jinak nechávám vše na Maximovi.

Jakým způsobem vznikají vaše instalace? Na míru danému prostoru?

My to děláme přesně opačně než David Černý – on dílo vytvoří a pak pro něj teprve hledá místo. My naopak vytipujeme společně s architektem, designérem a někdy i majitelem prostor – a pak instalace vzniká přesně na míru daného prostoru. Často vypráví i příběh toho místa nebo i rodiny.

Například teď pracujeme na instalaci pro soukromou rezidenci českého byznysmena, jehož dědeček byl největším znalcem motocyklů Jawa a postavil ten dům, který se nyní bude opravovat – a jeho vnuk by chtěl, aby naše práce připomněla tuto vzpomínku. Ale nějakým abstraktním způsobem, nebude to motorka za skla.

Právě soukromé rezidence jsou dnes náš největší segment, zatímco dříve to byly hotely nebo zaoceánské lodě. Retail nám roste i díky projektu pro Tiffany a další značky koncernu LVMH. Dělali jsme i pro Valentina, pro Rolex, asi třicet obchodů pro Cartier – nejenom svítidla, ale i stěny. Pro Flagship Store Cartier v Ženevě to byla speciální „ledová“ instalace skleněných stěn a čtyři nádherná designová svítidla.

A co váš osobní vztah k architektuře, designu a umění? Vaše projekty přece představují právě spojení těchto pojmů… Máte také produkty Lasvitu doma?

Ano, u nás je to skoro jako showroom Lasvitu. Mám třeba Neverending Glory, Frozen od Maxima, vázy, svítidla… Ale také krásnou keramickou vázu od Báry Škorpilové, pár zajímavých obrazů. Nicméně mám také pět dětí, takže sbírka se i z „bezpečnostních“ důvodů rozroste, až trochu odrostou a nebudou si házet tenisákem o zeď v obývacím pokoji.

Povězte mi něco víc o svých předcích, které jste zmínil a kteří vás asi ovlivnili?

Třeba moje prababička Marie Svárowská (z rodiny Svarowski, jejíž část pak odešla do Rakouska) pocházela od Tanvaldu a vždycky nám vyprávěla o tom, jak se mačkaly perličky. Nebo její syn, ten si vzal Gertrudu Schramml z rodiny, která se po pět generací věnovala sklářství a brusičství. Praděda se učil u rodiny Riedelů. Ti odešli po roce 1948 také do Rakouska, kde jim pomohla se etablovat právě rodina Svarowski. Babiččin bratr Werner se zase učil ve firmě Ornela v Desné a patřil k nejlepším brusičům.

Češi jsou dodnes mistři v brusičství. Je to i díky tomu, že naše sklo má na rozdíl od italského jiné složení a rychleji tvrdne, takže dekor se nestačí udělat za tepla, ale až za studena. To znamená, že se vždy používal brus nebo malba. Italové jsou naopak mistři tvarování skla za tepla, protože jejich sklo obsahuje více sody a lze s ním pracovat jako se žvýkačkou, je pružnější. Na druhou stranu se po letech stane trochu zakalené, zatímco český křišťál je stále krásně čirý a také tvrdší.

Ještě poslední otázka, kam chcete Lasvit do budoucna směřovat, jaké jsou dlouhodobé plány a vize?

Budeme se jednoznačně stále věnovat sklu. Je to magický materiál, není ani tekutý, ani pevný, je nádherně amorfní a tvárný. Umí také vyprávět příběhy. A lidé okolo něj jsou skvělí, milují svoji práci, i když je neuvěřitelně náročná – a jejich láska a energie pak ze skla vyzařuje.

Bude to tedy stále tavené sklo, ale velkou budoucnost vidím v divizi fasád a kolekcí, na jejichž rozvoj se chci zaměřit. Možná vybudujeme i odnož s uměleckými šperky ze skla a dalších přírodních materiálů. Instalace na míru budeme dělat i nadále, ale když chceme udržet tu nejvyšší kvalitu, jejich počet za rok je limitovaný. Kdo ví, třeba budeme mít i víc značek, budeme přítomni více v retailu nebo vybudujeme vlastní obchody v těch největších světových velkoměstech.

LASVIT

Českou designovou a sklářskou společnost Lasvit založil v roce 2007 liberecký rodák Leon Jakimič. Předtím pracoval jako šéf obchodu pro společnost Preciosa Lustry, kde poznal asijský a pak i světový trh svítidel na míru. Od roku 2000 žil dvaadvacet let v Hongkongu.

Lasvit se věnuje především návrhům a výrobě zakázkových světelných instalací. Firma vyrábí také kolekce svítidel, dekorativního a užitného skla, skleněné architektonické prvky a umělecké předměty ze skla. Působí celosvětově a zaměstnává přes 300 lidí. Sídlo Lasvitu je v Novém Boru a součástí jejího kreativního kampusu je i věhlasná sklárna Ajeto. Uměleckým ředitelem Lasvitu je od roku 2011 designér Maxim Velčovský.

Zdroj: estateandbusiness.cz