V České republice se aktuálně připravuje zákon o rodinném podnikání, který by měl umožnit jednodušší a smysluplně „zaplacený“ exit jejich zakladatelů, zaznělo na debatě CEO Roundtable, jíž uspořádal právě na téma Rodinné firmy magazín CEO ve spolupráci s Lawyers & Business. O současnosti i budoucnosti rodinného podnikání diskutovali Aleš Eppinger, David Krajíček, Martin Vopěnka, Miroslav Kotík a Jiří Stopka.
Rodinné firmy jsou dlouhodobě tahounem ekonomické prosperity, globálně vytvářejí zhruba 80 procent HDP. Jejich význam je samozřejmě daleko širší, komplexní. Dlouhodobě však stojí spíše na okraji legislativního zájmu. „Až spolu s účinností nového občanského zákoníku v roce 2014 se do právního řádu dostala jedna související ucelená pasáž, nazvaná Rodinný závod. Její smysl a účel je však zejména v tom, že případně doplňuje interní smluvní úpravu rodinného závodu či je pramenem práva v případě, pokud rodinná firma nemá své záležitosti upraveny interně. Je to vlastně zbytková právní úprava. Pro praxi tak příliš klíčová není,“ uvedl na debatě CEO Roundtable advokát Aleš Eppinger, jehož advokátní kancelář Eppinger & Kolárová Legal byla rovněž partnerem akce. Rovněž připomněl související usnesení vlády z roku 2019, které navázalo na aktivity Evropského parlamentu a rodinné firmy definovalo, zejména s ohledem na jejich možný přístup k evropským penězům.
Jak se ale následně shodli majitelé rodinných firem Martin Vopěnka (Nakladatelství Práh), Miroslav Kotík (Efko-karton) a Jiří Stopka (Stopka Nábytek), tyto možnosti nikterak nevyužívají a tím, že jsou rodinnými firmami při možných žádostech o dotace, pokud už se k nim vůbec uchylují, nijak neoperují. „Když jsme žádali o peníze na investice, šlo spíše o to, že jsme splnili parametry malé nebo střední firmy, ne o to, že jsme rodinná firma,“ poznamenal Miroslav Kotík a Martin Vopěnka glosoval: „Dotace jsou strašně pomalé, byznys je rychlejší.“ Jiří Stopka pak o žádné dotace nikdy nežádal.
„Spíše by tak bylo vhodné rodinné firmy podpořit speciálními sazbami přímých daní. Aby například daň z příjmu právnických osob neplatily ve výši 19 procent, ale méně, třeba 17,75 procenta. Musíme si uvědomit důležitost rodinných firem pro ekonomiku – rodinné firmy mají zpravidla vysoký podíl vlastního kapitálu, jsou ekonomicky stabilnější, působí v regionech, cítí k nim sounáležitost, vážou na sebe zaměstnance i jejich rodiny. To je důležité podpořit. Pokud rodinná firma nebude definičně vzbuzovat žádné pochybnosti, bude to naprosto transparentní. Pak by to byla jakási „odměna“ státu za to, že rodinné firmy existují a jejich majitelé se o ně starají, a přináší ekonomický blahobyt“ navrhl tak Aleš Eppinger. Neboli rodinné firmy by nemusely o nic žádat, ale měly by automaticky jinou pozici než například nadnárodní korporace. To by všichni diskutující majitelé firem přivítali. „To dává smysl,“ konstatoval Jiří Stopka.
Rovněž podle Davida Krajíčka je nyní nutné smysluplně dotáhnout legislativní rámec rodinných firem. Společně s Liborem Musilem, zakladatelem firmy Liko-s, tak aktuálně v rámci platformy Family Business Week jednají s ministerstvem průmyslu a obchodu o návrhu zákona o rodinném podnikání, „Jedním z benefitů takového zákona, je například možnost získat záruku na úvěr pro finanční exit odcházející vlastnické generace. Tu poskytne Národní rozvojová banka, se kterou také v rámci naší platformy jednáme,“ uvedl Krajíček. Zákon by tak měl umožnit poskytnout vystupujícímu zakladateli, který vyřešil vlastnické i manažerské nástupnictví, rentu, a to prostřednictvím úvěru od banky, jenž by za přijatelných podmínek splácela nástupnická generace. Vyplatila by tak vlastně část podílu zakladateli, aniž by tím přímo zatížila firmu. „Zdravý úvěr je dobrý. Motivuje vás k tomu, že musíte, nemůžete vydechnout. Všechno dostat na zlatém podnose a jen ukaž, že se staráš, to není dobře,“ uvedl k tomu Miroslav Kotík. „Největší odpich jsme vždycky měli, když jsme byli v minusu,“ usmíval se Jiří Stopka.
David Krajíček pak přímo rodinné firmy vyzývá, aby byly proaktivní v ovlivňování prostředí, v němž podnikají. Umožnit by jim to měla také jím založená platforma Family Business Week a na červen plánovaná týdenní akce, na níž vystoupí například i Giovanna Gregori, která působí ve vedení „největší organizace spojující rodinné firmy na evropské úrovni“ European Family Businesses v Bruselu. Týden rodinného podnikání účastníkům nabídne také návody, jak oslovit poslance, ukázat jim své podnikání, a to, s čím od nich potřebují pomoci. „Rodinné firmy mohou zajistit udržitelnou soběstačnost českého hospodářství, nesmějí je ale požrat nadnárodní korporace,“ shrnul Krajíček, který by byl rád, kdyby Česká republika v tomto ohledu navázala na svou prvorepublikovou tradici.
Co dál s rodinnými firmami?
„Jedno z nejhorších dědictví komunismu je přetržení kontinuit, vytržení z kořenů,“ reagoval Martin Vopěnka. „K tomu, zda jsme schopni něco takového znovu vytvořit, jsem skeptický. Už kvůli nabídce, kterou naše děti mají. Navíc mám filozofický problém svoje děti vázat a naložit na ně ranec odpovědnosti něco nést dál. Zvlášť když vidím, že mají talent k něčemu jinému. Spíše mám tendenci dát jim svobodu. Svět se také hodně zrychlil, přemýšlíme sotva v rámci jednoho života.“
„Všechno je dnes strašně rychlé. Dříve se plánovalo ve střednědobém horizontu, dnes je to kvůli covidu, válce nebo umělé inteligenci, u které se i odborníci hrozí, kam až může dojít, na daleko kratší dobu, možná na půl roku. Vidím to stejně, mám na své děti tu odpovědnost vůbec hodit?“ ptal se Miroslav Kotík. „Důležitým faktorem rovněž je, že se rodina mění v čase. Rozvody, nově příchozí partneři dětí. To, co platí teď, za 10 let platit nemusí,“ poznamenal Jiří Stopka.
„Můj otec byl světově uznávaný matematik, i já jsem ho uznával, ale tlačil mě do oboru, který jsem nechtěl dělat. To bych dětem nikdy neudělal. Mrzí mě, že i bohatí lidé dají děti do lidušky, ale když dojdou k maturitě, řeknou jim, teď budeš dělat práva nebo medicínu, protože se musíš něčím živit. Dřel jsem proto, aby děti nemusely absolvovat to, co já. Ať si užijí to, čemu se chtějí věnovat, rád je budu podporovat. Ani mezi nimi nevidím nikoho, kdo by mohl mé nakladatelství převzít,“ navázal Martin Vopěnka a podobně se k možnému rodinnému nástupnictví staví i Miroslav Kotík a Jiří Stopka, podle něhož je nyní problém také to, že mladší generace chce méně pracovat: „Většina mladých lidí upřednostňuje čas před penězi. Týká se to všech oborů. Já jsem dřív dělal od nevidím do nevidím a bral jsem to automaticky.“
Všichni tři si rovněž uvědomují, že jejich byznys je založený zejména na nich osobně, na jejich hlavách. „Existují dva typy podnikání. One man show, to jsou právníci, lékaři, jsem to já. Prodat Stopku by bylo divné. Výrobní firmy to mají v tomto ohledu jednodušší, tam jsou mechanismy zaběhnuté a předatelné,“ popsal Jiří Stopka. I když ani to neplatí stoprocentně, jak následně přiblížil Miroslav Kotík: „I já osobně udělám největší obchod, domluvím, kam se hračky prodají. Bylo by skvělé, kdybych měl za sebe manažera. Hrozně těžko se ale hledá. V mojí firmě pracuje 62 lidí, nejsme velcí, ale ani úplně malí. Ty lidi znám osobně a bohužel jsou na mě osobně vázaní, většina z nich si, myslím, váží toho, že jsem tu firmu někam dotáhl. A někteří z nich tam jsou i proto, že firmu pomohli někam dostat, jsou loajální.“
Je každá rodinná firma předatelná?
Jsou tedy vůbec společnosti typu Nakladatelství Práh, Efko-karton nebo Stopka nábytek předatelné? „Když se rodina shodne na tom, že chce nechat firmu v rodinných rukách, tak je společnost předatelná vždycky. Otázkou už je jen jak. Třeba najmutí manažera dává skvělou příležitost i k vlastnickému nástupnictví,“ odpověděl David Krajíček, který zmíněným majitelům otevřel rovněž nový obzor uvažování: je totiž vhodné rozlišovat mezi vlastnickým a manažerským nástupnictvím. Neboli firma může zůstat ve vlastnictví rodiny, řídit ji ale mohou profesionálové.
„Právní cesta, jak smysluplně předat firmu, se zpravidla najde,“ otevřel další souvislosti Aleš Eppinger. „Ideální je, když zakladatelé rodinných firem přemýšlejí do budoucna a mají pro tyto příležitosti například rodinnou ústavu, která předjímá řešení problémů a počítá s tím, co lze s firmou v určitých situacích udělat.“ Nástupnictví tak lze vyřešit prodejem, podle Eppingera se ale dobře podaří prodat jen 20–25 procent firem, nebo předáním, například jednoduchým přepsáním podílů na děti. Nebo také implementací svěřenského fondu. „Vytvoření svěřenského fondu může mít i krátkodobou strategii, jakýsi ,time out‘, nejčastěji je však designován jako dlouhodobá majetková struktura. Založením svěřenského fondu se může efektivně eliminovat mnohdy komplikované a emočně náročné dědické řízení nebo možné osobní či jiné problémy s partnery dětí, zamezí se tak rovněž štěpení rodinného majetku. Vždyť obdobu svěřenských fondů známe už ze středověku, kdy rytíři odcházeli do války a nechtěli, aby se jejich panství rozdělilo třeba na 16 dílů mezi děti, a tak se o něj dál staral jeden správce.“ Svěřenské fondy, zavedené do českého prostředí s novým občanským zákoníkem před 10 lety, už podle Eppingera navíc ztratily pachuť něčeho nekalého a už nemohou být považovány za nástroje pro ukrývání majetku. „Nyní jsou totiž všechny evidovány a existují jasná pravidla pro to, kdo může do jejich struktur nahlížet.“
České rodinné firmy i Českou republiku jako takovou čeká každopádně ještě hodně práce. Jak totiž glosoval David Krajíček, mluvíme tady o „mladých“ penězích a o tom, že ti úspěšní jsou spíše imigranty do světa blahobytu či nadbytku a oproti další generaci jim tento svět ještě pořád není vlastní. Proto se ještě všichni budou muset naučit s takovýmito situacemi zacházet.